Klíče v roštu

11. června 2014 v 17:58 | LiPo |  Psáno životem
Příhoda, kterou dnes budu popisovat, je sice již staršího data, přesto si však myslím, že nebude špatné se o ni podělit.

Byla asi půlka února a právě začínalo jedno úplně normální pondělí. Budík na mobilu mi úplně normálně začal zvonit v šest ráno a já jsem si ho chtěl po svém probuzení úplně normálně posunout (to dělám vždycky, že si buzení asi třikrát nebo čtyřikrát o deset minut odložím, než potom doopravdy vstanu). Průšvih byl ale v tom, že jsem ve své rozespalosti místo tlačítka "Odložit" omylem zmáčkl na tlačítko "Vypnout."


Svého drobného omylu jsem si nevšiml - a znovu jsem usnul. Když jsem se pak opět vzbudil, uvědomil jsem si, že tu něco nehraje - venku už totiž bylo světlo. Chvilku mi trvalo, než jsem si dokázal uvědomit, co se vlastně stalo, ovšem když se mi v hlavě konečně rozsvítilo, okamžitě jsem se na posteli posadil, abych viděl na hodiny. Bylo už skoro půl osmé, což je čas, kdy jsem obvykle odcházel do školy! Do té doby se mi nikdy nestalo, že bych zaspal, a nehodlal jsem na tomto faktu nic měnit, proto jsem vyletěl z postele jako namydlený blesk. V neméně velké rychlosti jsem pak ze sebe začal strhávat pyžamo a navlékat na sebe školní oblečení. Na snídani nemohlo být ani pomyšlení, i číštění zubů muselo nahradit pouze vypláchnutí ústní vodou. Můj čas byl tehdy skutečně rekordní, protože když jsem odcházel z bytu, měl jsem pouze tříminutové zpoždění.

Vyšel jsem před panelák a chystal jsem se pelášit do školy, v ten moment jsem si však uvědomil, že si nejsem jistý, jestli jsem v té rychlosti zamkl byt. Asi deset vteřin jsem řešil dilema, zda mám spoléhat na štěstí nebo se pro jistotu vrátit (ač se tím mé zpoždění ještě zvětší). Nakonec jsem se přeci jen raději rozhodl pro druhou variantu. Vyběhl jsem zpátky po schodech nahoru a chystal jsem se odemknout domovní dveře, když vtom najednou - vlivem přílišné zbrklosti - mi klíče vyklouzly z ruky a poroučely se přímo do roštu - tedy do té mřížky, která je před vchodem každého paneláku.

Už nevím, co mi v ten moment proběhlo hlavou, muselo to být však určitě něco naprosto zoufalého. Pokoušel jsem se klíče z mřížkového zajetí dostat, přičemž jsem zjistil, že mřížka se nedá žádným způsobem posunout ani nadzvednout. Asi po dvou stresuplných minutách, ve kterých jsem se snažil klíče uchopit skrz mřížku, mi ve zrádném roštu uvázl i jeden prst - načež následovala další, ještě stresuplnější půlminuta, během které jsem ho páčil ven a tiše jsem doufal, že si ho nezlomím. Nezlomil - a povedlo se mi ho bez větší újmy vytáhnout, klíče však stále byly mimo dosah. Bylo mi jasné, že tudy cesta nevede, zároveň jsem však netušil, jak tedy nastalou situaci vyřešit.

Nevím, co by se stalo, kdyby v tu chvíli zrovna nevycházel ven jeden ze sousedů. Když otevřel dveře, přišla náhlá myšlenka - ne, samozřejmě mě nenapadlo požádat ho o pomoc, takhle jednoduše jsem neuvažoval (a koneckonců - co když by mu v mřížce také akorát uvízly prsty) :-). Byla to však příležitost, jak se dostat do domu, čehož jsem využil, protože už jsem věděl, o co se pokusím. Vrátil jsem se zpět ke dveřím našeho bytu (přičemž jsem si sice nemohl zkontolovat, jestli je zamčeno, ale bylo rozhodně alespoň zabouchnuto, což mě uklidnilo) a sebral jsem tam z futer magnetku s nápisem "Dnes úklid". Tu magnetku vyráběla kdysi dávno moje máma - tak, že vzala jeden z magnetů, se kterými jsem si jako malý hrál, a přilepila na něj štítek z tvrdého papíru s tím nápisem. Věděl jsem, co to bylo za magnet; byl docela silný (dokázal prostoupit všemi mými prsty kromě palce), proto jsem spoléhal na to, že můj plán vyjde.

A plán vyšel! Když jsem se vrátil zpět před vchod a zvolna jsem magnet ke klíčům přiblížil (snažil jsem se ho držet pevně, aby mi nevyklouzl z prstů), klíče se přichytily! Pak už jen stačilo trochu šikovně zabalancovat, aby se o mřížku při vytahování ještě nezachytily - a byly venku. Konečně jsem si mohl oddechnout - bohužel však jen částečně, protože čas neúprosně kvapil a moje zpoždění na cestě do školy se rovnalo již úděsným jedenácti minutám! Bytové dveře jsem se rozhodl už znovu nekontrolovat, magnetku jsem si v rychlosti hodil do tašky (na své místo jsem ji musel vrátit až odpoledne) a uháněl jsem vstříc vzdělání.

A aby měla příhoda ten správný happyend - nakonec jsem to opravdu stihl! Sice jsem přišel až po zvonění, ale vchod do šaten byl ještě otevřený a do učebny jsem přišel ještě před učitelem, i když to bylo jen tak tak.

Tady by mělo být něco jako závěr, ale žádný mě nenapadá :-). Snad jen, že máte můj obdiv, pokud jste tento sáhodlouhý článek dokázali celý přečíst a že budu rád, pokud se případně v komentářích krátce podělíte o podobné zážitky :-).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Introverso Introverso | Web | 11. června 2014 v 18:57 | Reagovat

S tou magnetkou to byl dobrý tah, já bych na tvém místě byla asi ztracená. Hlavně, že to nakonec všechno dobře dopadlo, ten den byla určitě trocha štěstí na tvé straně. :D

Abych se přiznala, tak já jsem takové ranní ptáče, kterému když zazvoní budík, je už téměř na nohou, jednoduše vždy vyskočím na nohy - nějaké posouvání budíku u mě nehrozí. Navíc v sobě posledního půlroku nalézám vlastní budík, protože se častěji než budíkem na mobilu budím sama od sebe. Takových zážitků jsem se tedy doposud ušetřila. :-D

2 bitxia bitxia | Web | 12. června 2014 v 16:27 | Reagovat

To buzení, to bylo skoro denní záležitostí u mě... Akorát, že já musela pak pelášit na autobus :/
A při spadnutí tvých klíčů do té mřížky jsem okamžitě myslela na magnet :D tak fajn, že někdo má podobné smýšlení :)

3 bitxia bitxia | Web | 13. června 2014 v 10:36 | Reagovat

dívám se do motta nebo co to je.. a mám otázečku :D Kam tě vzali na vysokou? :)

4 LiPo LiPo | Web | 13. června 2014 v 11:43 | Reagovat

[3]: To jsou aktuality :-). Stačí, když napíšu FF UP Olomouc? Nerad vyzrazuji větší podrobnosti o bydlišti, škole apod. Už jednou se mi to bohužel vymstilo.

5 bitxia bitxia | Web | 13. června 2014 v 12:39 | Reagovat

[4]: Tomu rozumím :-) a nečekala bych, že vlastně nějakej kluk chce studovat na fildě :D
A Olomouc je krásný město :-) a plný studentů.. :D sama jsem tam chtěla jít, ale nebyl tam žádnej obor, kterej by mě alespoň trochu zaujal...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nechť každý ten, kdo opováží se z tohoto blogu cokoli okopírovati, trpce zpytuje svědomí své, neb strašlivé útrapy jej neminou! Rovněž tak reklamy psáti zde zakázáno jest, pročež taková stvoření drzá, rozumem chudá, náležitý trest zajisté postihne!