Měl jsem udělat tohle...

26. října 2014 v 13:34 | LiPo |  Deníček
Nevím, jestli je to čistě můj problém, nebo jestli něčím podobným trpí více lidí, ale v mnoha situacích se mi stává, že nejsem schopný rychle a pohotově reagovat a způsob, jakým jsem se v ten moment měl zachovat, mi v mysli vytane teprve později, až když už je po všem.


Před pár dny jsem jel tramvají a stál jsem nedaleko prostředních dveří. Když tramvaj dojela na zastávku, ze dveří se vyhrnul menší dav a nikdo (ani já) si v té chvíli nevšiml drobné babičky, která se za pomoci francouzské hole rovněž prodírala k východu. To už se však rozsvítila červená světla a rozhoukal výstražný signál. "Já vystupuju!" zakřičela babička a v teprve v ten moment na ni všichni cestující (včetně mě) upřeli pozornost, bylo však pozdě - dveře se jí zavřely před nosem. Byl jsem hned u tlačítka, takže jsem ho znovu zmáčkl, ale dveře už nereagovaly a tramvaj se rozjela.
Po celou dobu cesty do následující zastávky jsem cítil, že bych se měl pokusit nastalou situaci nějak vyřešit, ale nenapadalo mě, co bych měl udělat. Babička vypadala rozrušeně a zmateně; říkal jsem si, že bych ji měl asi nějak uklidnit, říct jí něco pěkného, zdvořilého, povzbuzujícího, nabídnout jí pomoc - v hlavě jsem však měl úplně prázdno a slova mi v krku vázla ještě dříve, než se dostala na jazyk. Bylo mi trapně a připadal jsem si, jako bych za to vlastně mohl já, že nestihla vystoupit. Na příští zastávce vyrazila ze dveří, jak rychle jí to nohy dovolily, a pak už jsem ji neviděl.

Mohl jsem ve chvíli, kdy se dveře zavřely, duchapřítomně doběhnout za řidičem a říct mu, ať se ještě nerozjíždí a nechá tu paní vystoupit? Mohl, jistě bych to stihl. Mohl jsem se jí nabídnout, že s ní vystoupím a počkám s ní na další tramvaj v opačném směru, aby se nikde neztratila? Mohl, vždyť jsem nikam nespěchal. Mohl jsem s ní alespoň navázat zdvořilostní konverzaci na téma bezohlednost řidíčů tramvají vůči vystupujícím, abych protrhl to trapné ticho, které nastalo poté, co se tramvaj znovu rozjela? Mohl. Jen ta slova se jaksi nedostavila.

Jak už jsem naznačil v úvodu, není to zdaleka poprvé a zřejmě ani naposled, co jsem zažil situaci, ve které jsem si nevěděl rady, ačkoliv jsem si byl vědom toho, že alespoň něco jsem udělat měl. Občas si kvůli tomu připadám pro běžný praktický život nepoužitelný a docela se tím užírám.

Ale nějakou útěchu přeci jen mám. Vždyť jsem v té tramvaji s tou paní přece nebyl sám. To, co si vyčítám, že jsem neudělal, mohl stejně tak dobře udělat kdokoliv jiný - a stejně se k tomu nikdo nerozhoupal. Podvědomě však vím, že to není správný způsob uvažování, protože kdyby každý pořád jen spoléhal na to, že všechno můžou udělat ostatní, tak by nikdo nedělal nic a lidé by se nikdy nikam neposunuli.

Má někdo z vás zkušenost s něčím podobným? A jak byste v takové situaci reagovali vy?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 :* :* | Web | 27. října 2014 v 22:55 | Reagovat

Podobný věci se mi stávali docela často a taky si vždycky pak vyčítám, že jsem nic neudělala, ale v tu chvíli mě nikdy nenapadlo, co bych měla udělat, vždycky si říkám jako bych tak nějak zamrzla...Ale na druhou stranu, když si to tak vezmeš, tak my si to aspoň vyčítáme, ale myslím si, že některým lidem je to nejspíš úplně jedno...:/

2 Holoubek Holoubek | E-mail | Web | 28. října 2014 v 18:48 | Reagovat

Jé, o tom ani nemluv... Nejhorší takové momenty mívám já při jednání s druhým pohlavím. Zrovna včéra jsem v dívadle mluvil se svým novým "oblíbencem". On mi tak hezky nahrál a já to zazdil... I když je fakt, že tam byly jisté okolnosti, které mne ospravedlňovaly a navíc konverzace nakonec skončila více než dobře. :-D

3 Tajemná Temnota Tajemná Temnota | E-mail | Web | 29. října 2014 v 0:05 | Reagovat

Tohle se mi kdysi taky stávalo. Ted' už se to zlepšilo. Asi před půlrokem se mě jeden pán v obchodě ptal, jestli nevím, kde jsou marmelády. Jindy bych z toho byla úplně překvapená, ale v ten den jsem mu pohotově odpověděla at' jede do uličky vlevo. Jenže o něco později mi došlo, že jsem vlastně dneska šla z druhé strany takže marmelády jsou v uličce vpravo a poslala jsem ho špatně. Normálně by mi bylo strašně trapné přijít se opravit, protože bych se bála a styděla. Ten den jsem se sebrala, šla jsem za ním a řekla jsem mu, že jsem se spletla, protože jdu dneska z druhé strany, a odvedla jsem ho až přímo k marmeládám. Je, já na sebe pak byla tak pyšná :-D.

4 Janča Janča | E-mail | Web | 16. listopadu 2014 v 11:19 | Reagovat

Opravdu to není jen tvůj problém. Myslím, že bych (ne)reagovala stejně a potom bych si vyčítala, že jsem s ní měla počkat na další spoj. Kdo ví, jestli se v tom vůbec vyzná a neposlal ji její rodinný příslušník na tuhle určitou tramvaj a ona potom nevěděla, co má dělat. Ale je fakt, že v takových situacích spousta lidí prostě zamrzne a nic neudělá, bohužel.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nechť každý ten, kdo opováží se z tohoto blogu cokoli okopírovati, trpce zpytuje svědomí své, neb strašlivé útrapy jej neminou! Rovněž tak reklamy psáti zde zakázáno jest, pročež taková stvoření drzá, rozumem chudá, náležitý trest zajisté postihne!