Můj život s pyrofobií

21. února 2015 v 10:27 | LiPo |  Ostatní
Fobie, čili chorobné nesmyslné strachy, jsou různé. Klaustrofobii nebo arachnofobii zná zřejmě každý a jsou i poměrně rozšířené - i já mám ve svém okolí lidi, kteří jimi trpí. Rozličných fobií však existuje celá řada, přičemž některé z nich vypadají na první pohled i docela komicky (například triskaidekafobie - strach z čísla třináct, hypnofobie - strach ze spánku nebo fobofobie - strach z vlastního strachu), ovšem ti, kteří jimi trpí, si s nimi smích rozhodně neužijí, ba právě naopak. Takový je i můj případ, neboť již od narození trpím pyrofobií - strachem z ohně.


Jak tento můj strach vznikl, se můžu sice jen domnívat, přesto si myslím, že vím, v čem má svůj kořen. Působí to docela absurdně, když to vyslovím - dokonce ani nevím, zda je vůbec něco takového možné - mám ale za to, že temná stránka mého já zvaná pyrofobie se vytvořila ještě před mým narozením. Když se mnou totiž moje máma byla těhotná, byla jednou s tátou v kině na jakémsi katastrofickém filmu o rozsáhlém požáru a prý se tehdy moc bála. Vzhledem k tomu, že si nevzpomínám, že bych někdy dříve pyrofobií netrpěl, je zřejmě má domněnka pravdivá.

Nemůžu zastírat, že život s pyrofobií není jednoduchý. Nejhorší způsob smrti, jaký si dokážu představit, je uhořet. Mám panickou hrůzu z toho, že se někdy ocitnu u nějakého požáru, a také ze všech jeho potenciálních zdrojů. Když jednou táta na chalupě pálil vzadu na zahradě suchou trávu, rozklepala se mi kolena a chtělo se mi řvát, ale nešlo to. Chtěl jsem odběhnout pryč, ale ani to nešlo, tělo mě prostě vůbec neposlouchalo. Nakonec se mi přeci jen nějak podařilo dostat se do chalupy, kde jsem se zamkl v místnosti, která byla od ohně nejdál, a otevřel jsem v ní všechna okna, abych mohl včas utéct, kdyby vznikl požár. Dlouho jsem potom odmítal vyjít ven a pořád jsem čekal, že chalupa už už začne hořet a já budu muset znovu utíkat. Přitom chalupa byla od místa, kde táta rozdělal oheň, vzdálená několik desítek metrů, takže i kdyby se tehdy táta rozhodl spálit celou horu suché trávy, neexistovala nejmenší možnost, že by oheň mohl na chalupu přeskočit.

S pyrofobií se snažím neustále bojovat, protože kdybych to nedělal, asi bych těžko mohl žít nějak normálně. Ještě asi před šesti nebo sedmi lety bylo pro mě například naprosto vyloučené, abych se díval na nějaký film, ve kterém se objeví požár (a to platilo i o večerníčcích a kreslených pohádkách). Dnes už sleduji takové filmy zcela běžně, Skleněné peklo se stalo dokonce mým nejoblíbenějším katastrofickým filmem, je ale fakt, že se na něj nemůžu dívat moc často, abych nezažíval úzkostné stavy. Až do mých třinácti nebo čtrnácti let pro mne bylo rovněž nemyslitelné, abych třeba jen škrtnul sirkou, což mi přinášelo mnohé problémy, neboť máme doma plynový vařič. Dnes, když si potřebuji ohřát nějaké jídlo nebo něco malého uvařit, používám dlouhé krbové zápalky, takže mé prsty při tom nejsou tak blízko ohně, a vždy, když se mi povede vařič úspěšně zapálit, okamžitě strčím hořící zápalku pod silný proud studené vody nad dřez. Tímto způsobem jsem pak schopný zapnout i troubu, a už mě ani nijak nevyděsí, když občas něco připálím (nedávná příhoda s rohlíkem mě dokonce i pobavila). Horší je to se zapalovači, z těch mám strach pořád. Mým vrcholným výkonem, ke kterému je pro mne vždy nutná velká dávka sebezapření, je zatápění na chalupě v kamnech - i to už jsem však dnes schopný zvládnout. Postupně překonávám i strach ze svíček, zatím to však nejde moc rychle.

Tabu pro mě zůstávají táboráky - od nich utíkám. Malý ohníček k opékání buřtů mi sice nevadí, musí být ale opravdu malý a navíc v řádně ohraničeném ohništi, přitom od něj musím sedět v dostatečné vzdálenosti a po skončení opékání se ohořelé dřevo musí polít vodou. Je pro mě nemyslitelné, že bych šel na Silvestra někam vypouštět rachejtle; mám strach z petard i z ohnivých kuliček, ovšem koukat se na ohňostroj z okna můžu. Mám hrůzu z flambování, to ovšem není pro mě zase takový problém, neboť s tímto způsobem úpravy jídla nepřicházím do styku.

Mohl bych tak říct možná toto: Život s pyrofobií není jednoduchý, ale je snesitelný. Rád bych tedy povzbudil všechny, kteří čtou tento článek a sami trpí nějakým strachem: Nebojte se, dá se s tím žít! Jen nesmíte házet flintu do žita, nepoddávat se tomu a snažit se s tím něco dělat. Půjde to, uvidíte!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Choi Mari Choi Mari | Web | 21. února 2015 v 10:42 | Reagovat

S touhle fobií jsem se ještě nikdy nesetkala. Já mám zase naopak oheň celkem ráda (možná za to můžou ty roky ve skautském oddílu), akorát od doby, co jsem si neúmyslně zapálila vlasy (mám je celkem dlouhé a neuvědomila jsem si, že stojím příliš blízko sporáku) si dávám celkem pozor (naštěstí jsem si toho hned všimla a nic se nestalo, akorát jsem si to musela trochu zkrátit).

Kamarádi se mi často smály, protože mám chorobný strach z pádu. Nevadí mi výšky, ale hodně mi vadí ten pocit, když padám.

Ale řekla bych, že tahle fobie je ještě celkem pochopitelná. Četla jsem o fobii ze stromů, z praček nebo třeba ze žluté barvy.

2 Holoubek Holoubek | E-mail | Web | 21. února 2015 v 12:46 | Reagovat

Pyrofobií pravděpodobně netrpím, ale již dlouho mám z ohně celkem velký respekt. Se sirkami taky nejsem úplně kamarád, ale pořád je to lepší než zapalovače - ty stejně jako ty nepoužívám. Děsí mne i ohňostroje. A jako malému se mi vždycky před spaním honilo hlavou, co by se dělo, kdyby u nás v bytě hořelo... :-D

3 Renyu Renyu | E-mail | Web | 21. února 2015 v 13:52 | Reagovat

Wow. Každý strach dokáže udělat ze života peklo, zvláště pak ty, co jsou neustále kolem nás, když se někdo bojí výtahů, tak stačí jít pěšky. Ale ohni se vyhýbá o trochu hůř, každý den se musí něco uvařit, někdo si u zastávky zapálí...
Máš můj respekt, že se strachem bojuješ. >w>

4 Anežka Anežka | Web | 21. února 2015 v 16:20 | Reagovat

Zajímavý článek. Držím palce.

5 David David | E-mail | Web | 24. února 2015 v 15:06 | Reagovat

Tak to ti nezávidím, ale každopádně ti přeji, ať svou fóbii snížíš co nejvíce. :-)

Na střední jsem měl na téma fóbie referát, opravdu můžeš mít fóbii úplně z čehokoliv...

6 Kelíns Kelíns | Web | 10. března 2015 v 13:06 | Reagovat

To je děsný žít s takovou fóbii. Já mám leda tak tu fóbii z pavouků, ale to má hodně lidí.
Akorát mi nepřijde pravděpodobná tvá teorie s mamkou v kině. Ve škole jsme se učili, že takovéhle strachy jsou vyvolány zážitky v děctví, které potlačujeme a nemůžeme si na ně vzpomenout.

7 Monča Monča | Web | 10. března 2015 v 13:10 | Reagovat

Zajímavý, v životě jsem se s tím nesetkala.. I přesto, že si neumím představit, jak můžeš fungovat s takovou nevýhodou, věřím, že jsi šťastný a přeju ti víc než hodně štěstí se zvládáním fobie!

8 Scrat Scrat | E-mail | Web | 10. března 2015 v 14:01 | Reagovat

Já když byla menší, měla jsem hrozný strach z toho, že nám shoří dům. Neustále jsem zhasínala svíčky v domě a kdykoliv jsem byla mimo dům a viděla jsem hasiče,  bála jsem se, že jedou k nám :-x
Fobii asi nemám, táborák mi nevadí - jen ten smrad a kouř z něj a postupem času jak jsem vyrůstala, nějak mě ten strach přešel.
Ale chápu tě, musí to být hrozné :/ Držím ti palce ať zvládneš svůj strach překonat :-)

9 Dena Hviezdička Dena Hviezdička | Web | 10. března 2015 v 15:19 | Reagovat

Nemohlo to byť aj preto, lebo ti mama vravela, že videla ten film a ty si si to dal do podvedomia? I ja mám nejaké ,,fóbie", ale u mňa je to oprávnene, však i u teba, báť sa treba, ale zdravo, nesmie to prekračovať medze, potom sa dá normálne žiť, držím palce :-).

10 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 10. března 2015 v 15:49 | Reagovat

To musí být něco, s takovou fóbií žít. Určitě se najde spousta chytrolínů, co tě neustále poučují, že to přece nic není a že se nemáš proč bát. Takové miluju. Taky mám problém s ohňostroji, ale proto, že jsem kdovíproč citlivka na ostré rány, takže většinou strávím poslední hodinu starého a první nového roku s rukama přitisklýma na uších. A přitom se mi ohňostroje tak líbí!
Větší problém než ty ostré rány je pro mě tma nebo šero. Hrozně se bojím - no, ani nevím čeho. Duchů, řekla bych. Chci říct: když teď sedím u počítače, je den a já jsem plně při smyslech, jsem si vědoma toho, že nic takového s největší pravděpodobností neexistuje. Ale jak se sešeří, je se mnou zle. Je problém i jít si sama vyčistit zuby, protože se děsím velkého koupelnového zrcadla. Fakt nevím, kde jsem k takové bojácnosti přišla, sama na tyhle věci nevěřím a nechápu duchaře a záhadology  a podobné na hlavu padlé jedince, ale jak přijde večer, nějak to sama sobě nedokážu vysvětlit.

11 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 10. března 2015 v 16:48 | Reagovat

Jako malá jsem taky měla strach z ohně a škrknutí zápalkou pro mně bylo nemyslitelné, dneska s tím problém nemám, asi to fobie tenkrát nebyla. Ale zhruba (co se týče zapalování, taky máme plynový sporák) malinko tuším, co pro někoho mohou znamenat obyčejné zápalky. Bojuj.

12 Šklíba Šklíba | E-mail | Web | 10. března 2015 v 16:49 | Reagovat

Hm, tohle mi připomnělo dnešní příhodu. Držím sirku, na chvíli nedávám pozor a hned mám ohořelé nehty... Jinak podobným strachem jsem trpěla když jsem byla ve druhé třídě, přišli k nám hasiči a mluvili o požárech a pouštěli taková videa co máš dělat, když začne někde hořet... Každou noc jsem se pak bála, že budu muset ucpávat škvíru od dveří svojí dekou a umřou nám rodiče, uhoří pes apod. O štědrým dnu jsem šílela, když matka nechala svíčky bez dozoru. Jaksi taksi jsem to překonala... Dneska už v pohodě nosím sirky :-D

13 LiPo LiPo | Web | 10. března 2015 v 17:43 | Reagovat

[6]: Také mi to nepřišlo moc pravděpodobné, dokud jsem se náhodou neseznámil s jednou holkou, která měla fobii ze psů, a svěřila se mi, že když s ní byla její máma těhotná, pokousal ji pes (myslím tu mámu, samozřejmě).

[7]: Úplně jednoduše se s tím nefunguje, ale dá se to zvládnout, člověk jenom musí chtít.

[8]: Hrůzné představy požáru v našem bytě mě bohužel pronásledují pořád, naštěstí už v menší míře než dříve.

[9]: Máma mi o tom svém filmovém zážitku řekla, až když jsem byl větší, takže tudy cesta nevede. Jistotu o tom, co bylo tím spouštěčem, samozřejmě nemám, ale tahle moje domněnka se mi jeví jako docela pravděpodobná (viz moje odpověď na [6]:).

[10]: Já o tom většinou před nikým ani nemluvím (pokud neočekávám, že by mohla nastat situace, kdy by se moje fobie projevila). Mám strach z toho, že by se našli lidé, kteří by si ze mě kvůli tomu utahovali nebo se mě pak schválně snažili nějak vystrašit. Blog má naštěstí tu výhodu, že tu člověk může zůstat víceméně v anonymitě.

[11]:, [12]: Vida, tak alespoň vím, že nejsem sám, kdo trpí nebo trpěl podobnými strachy.

Všem moc děkuji za podporu!!! :-)

14 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 10. března 2015 v 17:47 | Reagovat

Tyjo. Nechtěla bych mít pyrofobii, to bych si ani nemohla připálit cígo.

15 Yuu Yuu | 10. března 2015 v 19:09 | Reagovat

Chápu tvůj strach, já trpím fóbií s injekčních stříkaček. Bohužel mě čeká ještě jedno očkování a z toho se děsím i teď.. :D
Jsem schopná dlouho nespat kvůli tomu, že tam další den jdu a doktorka se mi směje, že i když jsem 'velká holka', tak brečím. Jenže já nikomu nedokážu vysvětlit, že já přesně cítím, jak mi ta jehla projíždí kůží, a i když to jiné nebolí, mě z toho hrozně bolí rameno. I jeden zbylý mléčný nerozkývaný zub (zub mi nevypadl a i když jsem měla tři zubaře, nebyli schopní mi dát zuby do pořádku...ale tenhle, o kterém mluvím, tak zkažený nebyl) jsem si radši nechala vytrhnout bez umrtvení a trpěla jak kůň.

Nejlepší je, když ti pak řeknou, ať si na to zvykneš prostě. Jasně, to mám být feťák abych si navykla na jehly? :-D

Přeji hodně štěstí :D

16 i r i s i r i s | Web | 10. března 2015 v 19:25 | Reagovat

Myslím, že ti docela rozumím. Trochu znám takové ty úzkostné stavy strachu - ještě nedávno jsem měla hrozný strach z hluboké vody a neumím ani popsat, jak mě děsila představa skoku do bazénu (nakonec jsem to musela nějak překonat, ale plavání pořád nepatří mezi mé oblíbené činnosti).
Nedávno jsem zjistila, že se bojím škrtnout sirkou. Vůbec nevím proč - jinak mi oheň nijak extra nevadí, svíčky ani táboráky, ale škrtání prostě nedávám. Je to problém hlavně na hodinách chemických laboratoří.
Doufám, že se ti i nadále bude dařit tvůj strach překonávat.:-)

17 Amon Amon | E-mail | Web | 10. března 2015 v 19:35 | Reagovat

Vím,jak se cítíš. Naprosto Tě chápu a přeji Ti,aby jsi nad svým strachem vyhrál. Jedna moudrá slečna říká: ,,Strach je jen v naší hlavě,jinak neexistuje. Zabijme strach dřív,než strach zabije nás."

18 Ginger White Ginger White | Web | 10. března 2015 v 19:55 | Reagovat

Naprosto ti rozumím a držím palce. Žít s jakoukoliv fobií je hrozné. Já trpím celkem komickou fobií, tedy alespoň pro ostatní. Mám strach z masek, klaunů, a loutek. :-D  Vím, někdo se tomu asi zasměje, ale pro mě to moc příjemné není..

19 writtella writtella | Web | 10. března 2015 v 20:52 | Reagovat

Páni, vůbec jsem netušila, že taková fobie existuje.. nebo spíš mě nenapadlo, že by se někdo ohně bál, i když je to vlastně dá se říct docela logické, vzhledem k tomu, co všechno způsobuje .. Musí to být těžké :/

20 Strangers Strangers | Web | 10. března 2015 v 21:02 | Reagovat

Tý jo, máš náš upřímný respekt, protože zvládnout s touhle fobií zapálit oheň v kamnech... *potlesk* Fandíme ti, jen tak dál! :D

21 Leník Leník | Web | 10. března 2015 v 22:14 | Reagovat

Respekt z ohně mám, ale nevadí mi sedět u táboráku.
Ale zase se strašně bojím, když zapaluji sirky, že se spálím, někdy ani nezapálím svíčku a už raději sirku sfouknu, protože se bojím, že se "žár" přiblíží tak blízko mým prstům, že se spálím. A nebo se taky bojím, že se leknu a třeba omylem sirku upustím a vznikne požár, naštěstí se mi to nikdy nestalo (ťuk, ťuk..), ale mám z toho strach. Když vidím, že se z lesa "kouří", ano, je to vždy po ránu, ale mám stejně takový divný pocit, co když tam je oheň.. Nebo když houkají sirény (nemyslím zkouška, ale poplach), to jsem taky vystrašená..

22 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 11. března 2015 v 0:41 | Reagovat

No, nemáš to jednoduché. Ale líbí se mi tvůj pozitivní přístup. Já sama trpěla arachnofobií. Vzít do ruky časopis, v němž je uvnitř vyfocený pavouk bylo nemyslitelné. Dnes mi na fotkách osminožci nevadí. Dokonce živé pavouky v dostatečné vzdálenosti snesu i v jedné místnosti :-)

23 christiiinka christiiinka | Web | 11. března 2015 v 7:24 | Reagovat

Náhodou se s tím docela pěkně postupně vypořádáváš, místo toho, aby ses klepal v koutě a to je hodně statečné. Já měla taky chvíli strach z ohně, když mi bylo 11 a byla jsem sama doma, podařilo se mi zapálit kuchyň. Hořela mi docela velká plocha a mě byla jasné, že když něco neudělám, lehne náš byt popelem a rodiče mě zabijou :-D. Asi dva týdny se mi zdáli noční můry, chvilku jsm na sirky nešáhla, ale po měsíci už to bylo zase ok.

24 Večerda Večerda | Web | 11. března 2015 v 12:04 | Reagovat

Po dlouhé době delší článek, který jsem si dočetl až úplně do konce. Bojíš se třeba i „uzavřených ohňů“? Myslím tím třeba krb (když je zavřený). Každopádně je dobře, že překonáváš vlastní strach, takoví lidé jsou nesmírně silní. Vždy si připomínám chvíle, kdy jeden kluk, který měl jít na stezku odvahy do sklepa, se rozbrečel a celý se klepal, ale nakonec tam přeci jen šel. Takové lidi obdivuji.

25 Loretten Loretten | Web | 11. března 2015 v 12:10 | Reagovat

Já mám fobii z hadů. Neničí mi zivot, ale musím byt opatrná. Občas prepnu kanál v TV a najednou tam had, je to strašný sok. Nebo jsem šla do pet centra kvůli věcem pro křečka a nemohla jsem se pořádně rozhlednout kde co je kvůli terariim ...kdo ví co v nich zrovna je. Nerada chodim v létě do lesa...jsou tam a chtějí me zabit. Nesnasim ty kroutivy těla, jak sycej a tak. Jsou to vrazi. Nesnasim je v reálu, v TV, gumový v hračkách, na obrázku... Ale vyhybam se tomu, takže žijí v pohodě :)

26 Adélka Adélka | 11. března 2015 v 12:22 | Reagovat

Ahoj úplně se do tebe dokážu vcítit, protože i já trpím úzkostnou poruchou, u mě se strach projevuje pokaždé z něčeho jiného, nějak to překonám a za chvíli se objeví strach prostě z jiné věci, ted mám momentálně asi hypnofobii, to jak jsi psal v článku, protože se děsím toho, že nebudu moct spát a tak chodím spát pozdě a všechnu svou úzkost převádím na tuto oblast, někdy se zase bojím nemocí, nebo že umřu, nebo že někomu jenom tak z ničeho nic ublížím, nebo omdlím... je to šílené s tím žít, teda pro mě... opravdu peklo... a přesně ti rozumím a chápu.

27 Adélka Adélka | 11. března 2015 v 12:26 | Reagovat

taky se mi ta úzkost zlepšila, ale nemůžu se jí zbavit :( prostě jí pořád mám, mám jí kvůli traumatu z dětství

28 LiPo LiPo | Web | 11. března 2015 v 14:31 | Reagovat

Všem moc děkuji za komentáře a za povzbuzení!!! Bohužel nezvládám odpovědět všem jednotlivě, to však nic nemění na tom, že každý komentář mě potěší.

[15]:,[16]: Každý strach dokáže znepříjemnit život. Přeji hodně sil!

[17]: To si dám asi na nástěnku :-).

[18]: Mně to komické moc nepřijde, naopak tě chápu - klauni opravdu dokážou působit děsivě. Přeji hodně štěstí při zvládání strachu.

[23]: A co jsi nakonec udělala?

[24]: "Uzavřené ohně" jsou mi také dost nepříjemné, ale neutíkám od nich.

[25]:, [26]: Přeji hodně sil při zvládání strachů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Nechť každý ten, kdo opováží se z tohoto blogu cokoli okopírovati, trpce zpytuje svědomí své, neb strašlivé útrapy jej neminou! Rovněž tak reklamy psáti zde zakázáno jest, pročež taková stvoření drzá, rozumem chudá, náležitý trest zajisté postihne!